Ostrata -
Ostrata
Stalo se to onen osudný den 12. května. Naše šermířské vystoupení ve vesničce, či vesnici v Ostratě.
Ten den bylo zataženo a schylovalo se k bouři, já osobně jsem vstal akorát na oběd
ve 12 hodin, takže jsem měl spousty energie a byl jsem plně fyzicky i psychicky plně připraven na naši prezentaci. Tamní obyvatelé očekávali náš příjezd na druhou hodinu odpolední, jelikož je Ostrata pouze 15 kilometrů od mého baťovského bydliště, shodli jsme s mým nerozlučným přítelem, soupeřem a spoluaktérem-Patrikem Navrátilem náš sraz na polovinu druhé hodiny. Přišel, ostatně jako vždy, přesně načas. Řidiče nám pro tentokrát dělala má milá maminka, ke které se připojila i má všudypřítomná sestřička a vševědoucí prarodič. Cesta proběhla bez problémů za pomoci Patrikova úžasného telefonu a občasného orientačního smyslu náš všech (kromě sestry, která se usadila ke spánku po pěti minutách naší dobrodružné cesty). Vesnička či vesnice Ostrata náš přivítala cestou plnou zaparkovaných aut, zataženým počasím a těžkým deštěm , který hatil plány nás všech. Řidička zaparkovala vozidlo mezi ostatní a s plnými taškami čerstvě vypraného šermířského obleku jsem se vydali do určené budovy, kde se mělo pokračovat podle původního plánu, který byl směřován ven.
Ze Zlínských šermířu jsme se tam jako první objevili já s Patrikem, takže jsem našli místo, na které uložíme tašky a šli jsme obhlédnou situaci. Vnitřek této budovy nás zaskočil, místa bylo málo a tento malý prostor zavinila obří skákací věc-trampolína dinosauřích rozměrů. Po tomto šoku jsem už pouze čekali až přijedou další členové oddílu, což jsou: naše skvělá a energická komentátorka Cilka Ponížilová, její malý mnohem hyperaktivnější syn Kája Ponížil a milá, okouzlující, chytrá, krásná společnice Zuzka Vařáková. Přijeli chvíli po nás a jejich údiv se rovnal našemu.
Cilka nám domluvila šatnu kam bychom si mohli uschovat věci a také se tam převléci, jenže tu šatnu si domluvili všichni vystupující na tomto Dni matek, takže jsem šatnu sdíleli s romskými tanečnicemi, mladými aerobičkami a též s mažoretkami. Nebyl to takový problém jak to vypadá, byl to pouze mírný defekt pořadatelů, ale nemáme jim to za zlé. Bez problému jsme se nachystali na vystoupení (oblékli si věci a protáhli své ztuhlé svaly po jednodenní nečinnosti).
Přesně po odbití třetí hodiny odpolední jsem v úhledné řadě pozdravili zvědavé tváře všech přihlížejících a tím započalo naše vystoupení. Následovaly nohy, Cilka naprosto zaujala publikum, protože z řad přihlížejících se ani hlásku neozvalo, po celé budově bylo slyšet pouze její skvělé komentování a rychlé tvrdé skoky, posuny, odsuny a vražedné výpady. Přehlídka nejčastějších útoků a krytů byla krátká, po pravdě jsme jí vůbec nezvládli tak jak jsem plánovali, ale to obecenstvo nezajímalo. Mnohem zajímavější byl první boj! Stál Patrik v plné síle proti svému soku Radovanovi. Rozhodovala nám pozdě příchozí psychická podpora Markétka Galíková, která se, kvůli mně neznámým důvodům nemohla zapojit. Souboj osahoval povolené i nepovolené zákroky, aby lidé viděli co všechno je v takovém sportovním šermu možné. Zvítězil jsem po krutém boji, který obsahoval několik tvrdých ran i pádů, napětí i zvratů, správných i špatných rozhodnutí, ale přeci jen byl takový jaký měl. Další bojoval náš malý Karel proti Zuzce, výsledek je neznámý a zřejmě ho ani nikdy nezjistíme. To byl konec, konec našeho vystoupení, konec našeho snažení, konec našeho pobytu v Ostratě. Rychle jsme se „hodili“ do civilu a plni štěstí a radosti z toho nezapomenutelného výkonu jsem prchali domů, do Kostelce, do Zlína, to je fuk. Co mé docela omezené zdroje zjistily, tak jsme všichni dorazili bez větší úhony na zdravý, ani na mysli.
Byl to perný den, ale práci s napsáním tohoto příběhu jsem si dal ještě ten večer, plně nabažený zážitků onoho zajímavého dne.
Děkuji za přečtení, šiřte tento svitek dál, dobří lidé.
Radovan Jelínek, ml.
